Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cesta po ledu

 

Po šestiletém úsilí sedím konečně v terénním autě Lada

Niva, za sebou táhnu vlek s výbavou a krmivem a hlavně

čtrnáct psů plemene Siberian husky. Až na jednoho jsou

to samí psi. S fenami jsou potíže. Nechtěl jsem mít v zápřahu

třináct psů a tak jsem raději přibral blonďatou

Lenu.

Všichni jsou velice dobře připraveni, trénoval jsem je

v tom nejtěžším terénu. Naše denní norma byla 40 km se

zátěží. V roce 1996 jsem přestal aktivně závodit. Pravděpodobně

ze stresu mně umřel jeden pes v Německu přímo

na trati, a to byl hlavní důvod, proč jsem na závodění

zanevřel. O dobré přípravě svědčila také několikaletá

série úspěšných závodů doma i v Evropě. Nejlepší naše

umístění bylo druhé místo na mistrovství Evropy. Průměrný

věk psů je šest let a já si myslím, že to je optimální

věk pro tak náročnou expedici.

Nechci psát o běžných problémech při cestování na

ruských silnicích, jako je třeba nedostatek čerpacích stanic,

a tím i benzínu, o defektech na někdy dost špatných

cestách nebo třeba o tom, když někdo nechá u benzínového

stojanu odjištěnou pistoli, kterou po zaplacení

u pokladny začne stříkat benzín na rozpálenou kapotu

auta, o dětech žebrajících všude kolem, o samopalnících

střežících důležitá vodní díla, mosty, parkoviště nebo

také o přepadávání a střílení po osamoceně jedoucích

autech a o obrovských vzdálenostech nejen na silnicích,

kdy jedete mnoho kilometrů a nemusíte měnit polohu

volantu či překonávat výškové rozdíly.

pokračování:

  http://eshop.librix.eu/produkt/detail/717/adin-se-psim-sprezenim-na-jamal                               

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář