Jdi na obsah Jdi na menu
 


Vydírán v Jakutsku

http://www.youtube.com/user/kareladin 

 

 

 

 

 

 

Niť z klubíčka událostí se začala se vší pravděpodobností odvíjet v jednom domě jakuta na břehu malé protóky- říčky, kam jsem záměrně doplul ve večerních hodinách úplně promočený na kůži od lijáku, který ne a ne přestat. Počítal jsem s pohostinstvím Jakutů a s možností usušit se v bani a snad i popít horký čaj. Do města Jakutsk mě chybělo ještě dvacet kilometrů a tento poslední úsek jsem si chtěl nechat jako zákusek, jako odpočinkovou etapu před jednáním s jakutskými orgány povolující pohyb cizinců v pohraničních oblastech Ruska.

Můj předpoklad se vyplnil a tak jsem zanedlouho seděl převlečený a suchý v kruhu rodiny a vyprávěl o své nedávné cestě po řece Obu se psím spřežením, o lidech, kteří tam žijí, o tom jaký je můj cíl tady v Jakutsku na řece Leně, o množství fotografií které chci pořídit nejen na březích Leny, ale i o svém zájmu poznat lidi a jejich vesnice, jejich zvyky a obyčeje.

Obrazek

 Prostě chci napsat knihu a Vaší krásné řece a o všem co je s ní spojeno, vysvětluji na závěr. Ještě se zmiňuji o svém záměru a nutnosti jednat s úřady / OVIR / o vydání propustky do pohraniční zóny severu Jakutska. Hostitelku napadlo, že by i mohla pomoci, respektive její příbuzný, který tam pracuje.

 

 

 Asi si uvědomila, že řekla více než měla a nápadně převedla řeč na jiné téma.

Tak jako všichni, tak i tuto rodinu velmi zajímalo, co vezu v plastových sudech, kolik stály lodě, že můj fotoaparát je asi drahý a proč mám sebou vozík a kam ho vezu. Tyto otázky velice časté na mé cestě, mě sice unavovaly, ale jako host jsem na ně trpělivě odpovídal.

Obrazek

Celkem brzy jsem odešel do svého dočasného příbytku. Liják už dávno přešel ve slabý deštík a obloha už ne tak temná slibovala na zítřek pohodovou plavbu.

Vstávám brzy, chci využít příznivého větru, tady mu říkají popútny a rychle balím. Nechci budit příjemné hostitele a tak jen v myšlenkách se loučím a děkuji za chutnou polévku a horký čaj. Celkem bez problémů se dostávám k přístavu města Jakutsk, ale proud v rameni řeky, kam jsem se potřeboval dostat a využít tím pomoci, kterou mě nabídl člen říční inspekce, byl silnější než já. Potkali jsme se v Pokrovsku na břehu Leny, kde jsem zakotvil s úmyslem pořídit menší nákup a využít veřejného internetu k napsání dopisů.

Nakrmte, napojte a ubytujte českého cestovatele! Žádá své kolegy v dopise, který předkládám hlídce říční inspekce a ta hned zařizuje moje dočasné ubytování na plavkranu.

Obrazek

Vítám tuto skutečnost tím spíš, že bandita, který se na mne dívá ze zrcadla při holení, by neušel pozornosti milice v ulicích města. Je čtvrtek 31. června večer a nechávám proto jednání na OVIRU na páteční ráno.  

Uplavalo mi při bouři veslo a tak ho musím za každou cenu sehnat. Jeden tisíc kilometrů před Kirenskem jsem osekal nahrubo prkno do tvaru vesla a utěšoval se tím, že ho přece tady u velké řeky musím koupit v každé vesnici. Nekoupil, nebylo kde. Taky nějaké zásoby a nepromokavou rybářskou vestu. Ta moje česká a nová vydržela jeden měsíc!

Obrazekpassažírskij port 

 

 

Mám rád přesnost a tak ráno pár minut před devátou se pomalu vsakuji do hloučku již čekajících žadatelů. Jsou to žadatelé o práci a valí se k jiným dveřím, než kam mám já namířeno. Brzy přicházím na řadu a vstupuji do kanceláře označené tabulí oznamující sídlo náčelníka.

Nevím, jestli žena, která se mne ujímá je oním náčelníkem, ale radost mě nedělá. Odkazuje mě na pondělní ráno ve stejnou dobu. Opět se pokouším obměkčit její profesionální tvrdost, znovu vysvětluji a vyprávím o svém slavném předkovi, který právě před sto lety dělal náčelníka na Novosibiřských ostrovech, o nutnost ověřit a objasnit některé skutečnosti a nejasnosti z doby jeho působení na Nové Sibiři. O chystané reportáži a připravované knize. Je profesionálně neoblomná a tak se ocitám před budovou, čučím před sebe. Právě prožité zklamání trochu mírní hlas ochotného jakuta. Nepotřebujete někam svézt? Nastupuji do drahého japonského terénního auta k velice dobře oblečenému muži. Přece jen jsou ještě dobří lidé, pokouším sebe sama v duchu utěšit a současně prosím o vysazení před prodejnou

 „ Lovec“, kde bych snad mohl veslo koupit.

Ukazuje rukou na dvacet metrů vzdálenou prodejnu. Je to velice malá prodejna a pro zbraně těžkého kalibru už nebylo pravděpodobně místo pro malé a obyčejné veslo na kajak. Po schodech scházím dolů před chodník. Přistupuje ke mně mladičký a upravený jakutík. No, žebrák to není, mohl by to být vekslák a nebo policajt, říkám si pro sebe. Jemně mě naznačuje, abych šel s ním. Kdo jste a co chcete? Tipuji na devadesát procent policajta.

Vy jste od milice, ptám se? Vytahuje z kapsy průkaz, z dálky nečitelný a už jemně nařizuje, abych s ním šel, že to bude jen na chvíli. Nemám čas, potřebuji koupit veslo na loďku, odpovídám. Začíná být nekompromisní a mě dochází, že budu muset.

Těžké a vysoké okované dveře, za nimi druhé a třetí, mě pouští do tmavé ponuré chodby. V kukani sedí stráž. Mladík mě odvádí napravo do přijímací komory, která je už podle strohého vybavení určena pro výslechy.

Nechává mě deset minut smažit. Cestovním pasem začal, ptá se na má data z cestovního pasu a přechází na celní deklaraci. Tady u sebe ji nemám. Možná v loďce. Pak mě dochází, že jsem vlastně ani žádnou nevyplňoval. Uvádím i tuto možnost a obhajuji ji tím, že mám věci jen k osobní potřebě a valut jsem měl do tří tisíc USD a že jsem tedy asi nevyplňoval celní deklaraci. Náčelnice nákladového přístavu mě ráno darovala mapu – lociju Leny. Má velký formát. Bere mě ji ze stolu, kam jsem ji odložil, a prohlíží zápis o darování českému cestovateli. Je to špatné, říká. Je to utajovaná mapa. Je stará, dodávám já. Dělá si poznámky. Nosím sebou na zádech batůžek pro fotografa. Je také na stole a pořádně nafouklý. Už hezkou chvíli si říkám, kdy ho začne zajímat. Konečně se přemohl a žádá mě o vyložení obsahu na stůl. Nejsem špion a tak s tím nemám problém. Krásně žlutý GPS upoutal jeho pozornost jako první.

Je to moc špatné, říká. Vy neznáte zákony Jakutské republiky. GPS musí být zapsán v celní deklaraci. Mám v ruce trumf a tak jsem klidný. Nechal jsem si v Praze na letišti potvrdit celníkem seznam vyvážených věcí. Bylo tam úplně všechno.

Ukazuji seznam o třech stranách, prstem ukazuji položku GPS a razítko celní správy. Hm, suché konstatování státní moci. Vy máte profesionální fotoaparát. Otázky se stáčí směrem ke špionáži a já začínám být trochu nesvůj. Je to poloprofesionální fotoaparát. Profesionální by stál deset krát víc, odpovídám. A na internetu si to můžete taky přečíst. Chci napsat knihu o řece Leně a to je důvodem proč mám kvalitní fotoaparát. Potřebuji kvalitní fotografie, zdůrazňuji.

Na svoji cestu jsem se připravoval tři měsíce. Na internetu jsem studoval tok řeky Leny, stahoval mapy, dělal poznámky a to všechno je teď tady přede mnou na stole. Prohlíží mapy, dělá poznámky. Důkladně jste se připravoval. Lena je velká a těžká řeka pro vodáky, odpovídám. Odchází. Za patnáct minut mě vybízí k odchodu. Pojedeme na loď, kde jste ubytován. Před budovou už čeká řidič v zeleném gazíku. Kapitánu plavkranu vysvětluje, že jeho se to netýká, že může být klidný. Prohlíží si na stole zbytek mých map, probírá se deníkem a opisuje adresy. Zítra přijďte v deset. Mnoho lidí mně na cestě různým způsobem pomohlo, dalo mě své adresy, abych jim napsal, až budu v Tiksi. Mrzí mě, že hodní lidé budou vláčeni tajnou policií. Měl jsem se také spojit s Čechem žijícím ve městě. Počítal jsem trochu s jeho pomocí. Nechci i jemu dělat problémy a tak mu raději nevolám.

Mám dost času na přemýšlení a rekapitulaci toho, co se vlastně stalo. Uvědomuji si, že vyšetřování je velmi povrchní, není vedené do hloubky. Když si prohlíželi fotografie, vůbec se nezajímali, kolik mám ještě paměťových karet. V té době jsem už měl asi tisíc snímku na dvou kartách. Nechtěli vidět moje lodě. Je ale pravda, že už mohli být v portu říční inspekce a já to nevím. Moje lodě jsou totiž od plavkranu stranou a nevidím do přístavu.

        Nespal jsem dobře v očekávání věcí příštích. Na posádce plavkranu jsem viděl jistou odtaživost. Chudáci nevěděli, jak se mají ke mně chovat. Je špion, není špion a nebo jen smolař cestovatel. Ještě, že jsem si je vyfotil včera. Dnes by už asi nechtěli.

Na určenou hodinu přicházím do ponuré budovy. Opět chvilka čekání. Přichází dva. Asi šéf, dumám a prohlížím si civilistu, za kterým uctivě postává jakutík.

Otázky jsou hodně podobné otázkám jakutíka, opět se mi hrabe v batůžku, nachází kompas seřízený pro severní oblast Jakutska, kompas na kajak, zajímá ho teleobjektiv. Je určený pro sport a zvěř, vysvětluji přítomnost teleobjektivu. Požaduje vysvětlení cíle mé cesty do pohraniční zóny na severu. Opět trpělivě vysvětluji historii působení Jana Welzla na ostrovech. Ptám se, jestli je tady známé jeho jméno. Ano, už jsem o něm slyšel. Jsem rád, že ho lidé tady znají a budu mít pátrání alespoň snadnější. / O čtyřicet dní později jsem v Tiksi prohrabal obě knihovny, muzeum, pomáhal mě i kulturní odbor poselku. Jednal jsem s náčelníky zapovedniku i meteostanic, i s náčelníky v důchodu. Nikde ani slovo, natož věta o Janu Welzlovi./ Až tady v Tiksi jsem si uvědomil od koho jakut tajné služby slyšel o Janu Welzlovi

Když už i já začínám mít pocit, že jsem tajným agentem, začínají se jeho otázky pomalu měnit v nabídku pomoci.

Karle, když Vy nám pomůžete, pomůžeme i my Vám. Jak já Vám mohu pomoci ? Pokládám svoje ruce hřbetem na stůl před sebe a pohledem na ně ukazuji. Jsem starý, je mi šedesát, a jak chcete pomoci? No, pomožte nám tady. Leze to z něj jako z chlupaté deky a několikrát s malou obměnou opakuje svůj návrh, ale o peníze si neříká. Ještě mě ujišťuje, že mohu v pondělí přijít, pokud na OVIRu nedostanu propustku. Bylo už po čtvrté. Potřebuji koupit veslo na kajak. Veslo si zatím nekupujte. Proč ne? Ptám se. Budu přes neděli moc přemýšlet jestli Vás do Tiksi pustím.

Obrazek

centrální náměstí         

 

Odcházím z budovy a veslo i přes upozornění tajného kupuji v dobře vybaveném obchodním domě na druhé straně města. V tu chvíli mě ještě nedošlo, že může jít vlastně o vydírání s cílem získání úplatku. To mě došlo až později. Mám dojem, že člověk podezřelý ze špionáže by byl v izolaci, jeho věci by zkoumali specialisté, a nemohl by se volně pohybovat po městě jako já. Tyto souvislosti jsem si složil do obrazce vydírání až později na řece.

Opět stojím před dveřmi náčelníka OVIRu. Opět stejná úřednice, jen slova jsou jiná. Spíš pro sebe, než pro mne mluví o nechuti projednat moji žádost a přání nemít s ní nic společného. Posílá mě na jinou adresu ve městě. Chvíli mě trvá, než nacházím dům, ve kterém mají projednat moji žádost. Z jedné strany budovy malá pobočka pošty a na druhé se opět tlačí uchazeči o práci. Venku se mě ujal ochotný rus a dovedl mě až před úřednici, posadil na židle a odešel. Nestačil jsem mu ani poděkovat. Úřednice se mě ujímá, ochotně nabízí vyplnění dotazníku. Během jednání se ptá na totožnost ochotného rusa.

Vyplněný dotazník odnáší mladý úředník. Čekání se mě zdá neúměrně dlouhé. Po třech hodinách přináší tiskopis nazpět. Ochotná úřednice, asi vedoucí oddělení, mě s úsměvem dává razítko registrace a úkon doprovází větou, která je pro mé uši rajskou hudbou. Máte vše potřebné pro cestu do Tiksi. Tam se zaregistrujte a se vším ostatním Vám pomohou.

Po takto vyřešeném problému s povolením do Tiksi, nepovažuji za nutné vyhledávat tajnou policii. Dokupuji zásoby, ještě naposledy spím na lůžku posádky plavkranu. Ráno mě kapitán nechává na moji prosbu přepravit na motorovém člunu do přístavu k uloženým loďkám.

V rychlém balení a přípravě startu na vodu jsem už machr a tak za dvě hodiny mám už město Jakutsk z dohledu.

O čtyřicet dní později jsem zadržen po předložení pasu pohraničníky v poselku Tiksi, do slova a do písmene na schodech administrace v doprovodu starosty Kotova, u kterého jsem se měl zaregistrovat. Před zraky obyvatel jsem odvážen v UAZu do budovy panelákového typu k výslechu a sepsání protokolu. Ale to je jiná kapitola.

 

 

 

Náhledy fotografií ze složky Plavba po Leně

Komentáře

Přehled komentářů

krasny vecer prajem

(lojzo ovecka, 29. 11. 2012 3:17)

Chcel som sa len opytat ci sme spolu neboli na vojne v Plzni v roku 1988-89 poznal som tam jedneho skveleho chalana menom Karel Bublak dik za spatnu odpoved Lojzo. oveckalojzo@gmail.com

11111

(11111, 25. 12. 2010 13:13)

Va&e str&nky jsou velmi zajimave. Jste hodne cestoval a videl spoustu veci. Hodne &testi a prosperitu!